By Je to rok a 4 měsíce. Tak dlouhý byl dojezd mého vipassana pobytu. Chci o tom napsat jednak pro sebe a druhak, pro ty kteří se rozhodují, zda pojedou nebo ne. Mě samotné tyto články na začátku hodně pomohly. Poprvé jsem se s vipassanou potkala před 9 lety z vyprávění jedné ženy. Mluvila o tom, že 10 hodin denně meditovala bez pohnutí (takhle jsem si to pamatovala). Tenkrát jsem si říkala „wow, to bych si přála dokázat, v tom by mi bylo dobře.“ Ale věděla jsem, že na to v tu chvíli nemám. Po 8 letech se mi vipassana připomněla, na začátku roku 24. Začala jsem si hledat informace, jak to vlastně funguje. Věděla jsem, že chci absolvovat českou vipassanu a k mému překvapení se ukázalo, že se koná v Polsku. Byly dva termíny jeden někdy v létě a druhý přes Vánoce. Hned jsem věděla, že to je můj termín. Přihlášky se, ale posílaly až v září, a tak jsem si to napsala do kalendáře s tím, že uvidím, jestli to v září budu cítit pořád stejně. A cítila. V září jsem v 19 hodin při otevření registrace odeslala přihlášku a zhruba 14 dní čekala na odpověď. A tam už se začal formovat můj záměr. Dělala jsem to celé pro sebe. Cítila jsem, že potřebuju sama se sebou zažít, že jsem v bezpečí. Sama jedu někam, kde nebudu mít vůbec nic kromě svého oblečení, žádný kontakt s venkem, vlastně s nikým, protože během kurzu se nesmí s nikým mluvit ani navazovat oční kontakt. Navíc budu poprvé řídit, tak daleko do zahraničí, zase sama. A přes Vánoce, které miluju. Dokážu se všeho toho vzdát? A když se toho vzdám, zůstane vůbec něco. Co pod tím najdu?
Co mě vlastně čekalo – 10 denní kurz, meditace 10h denně, vstávání ve 4 hodiny ráno, večerka 21:30, jídlo jen 2x denně, žádné osobní věci, bez mobilu, bez mluvení s lidmi, vlastně bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Měla jsem strach? Ano. Vypadalo to, že jedu do nějaké sekty? Ano. Ale právě články na internetu mi pomohly tyhle myšlenky překonat.
A tak jsem vyrazila. Cesta trvala asi 7,5 hodiny, takže jsem vyrážela brzy ráno 20.12. a dorazila jsem do centra za tmy. Už parkoviště bylo rozdělené pro muže a ženy. Během pobytu jsou totiž oddělení. Šla jsem se dovnitř zaregistrovat, dostala jsem nějaké formuláře a přidělený pokoj. Musela jsem podepsat, že zůstanu až dokonce, že neukončím pobyt dřív. Říkají totiž, že je to jako odejít uprostřed operace. Během toho večera se ještě smí mluvit a probíhají převážně organizační věci. Několikrát nás upozorňují, že teď si to ještě můžeme rozmyslet a do kurzu nevstoupit. Po příjezdu se také odevzdává mobil a osobní věci jako doklady, peníze, klíče od auta… vše se ukládá do sejfu. Když to teď píšu, vybavují se mi pocitu nejistoty, které jsem v tu chvíli měla. Ale uvnitř sebe jsem cítila, že všechno bude v pořádku a když ne, že to nějak zvládnu.
Večeře a první noc. Pokoj jsem měla sama pro sebe. Na první pohled vypadal trochu jako vězeňská koje. Jen obyčejná postel a jedna polička. K tomu koupelna, malá, čistá. Ráno ve 4:00 se venku rozezněl gong – budíček. Ve 4:30 první meditace na dvě hodiny do snídaně. Snídani zase ohlásil gong, stejně jako každou další aktivitu – meditace nebo pauza na jídlo. Vše už následovalo podle programu.
První 4 dny jsem každou volnou chvíli prospala. Vůbec nevím, z čeho jsem byla tak unavená. První 3 dny byly navíc věnovány ovládnutí vlastní mysli. Od rána do večera jsme koncentrovali svou mysl na dech. Lezlo mi to krkem, nebudu lhát. Navíc mě hned po prvním prosezeném dni bolelo samozřejmě celé tělo. S tím jsem, ale počítala – vezla jsem si s sebou meditační polštář, jeden normální a deky, hodně dek. Na místě bylo možné si i půjčit různé vybavení jako polštářky a podložky. Každý měl v hale přidělené svoje místo, kde strávil celý kurz.
Celý proces je vedený nahrávkami učitele S. N. Goenki. (přeložené do čestiny). A každý večer před poslední společnou meditací byly večerní rozpravy. Budhistické příběhy, které navíc doplnily teorii k tomu, čemu jsme se ten den věnovali. Tak aby teorie nepředcházela praxi. To se mi stalo osudným první den opravdové vipassany – tu jsme se začali učit 4. den po obědě. Vipassana byla totiž ta meditace při, které hodinu sedíte bez pohnutí a posloucháte pokyny učitele. Sedíte, nepohnete se a jen sledujete tělesné pocity bez hodnocení. Až na večerní rozpravě jsem se dozvěděla, že ze začátku je normální se občas pohnout a postupně se to piluje až vydržíte opravdu hodinu bez hnutí. Samozřejmě je to individuální. No nevadí, tak jsem si to dala v plné dávce hned na poprvé. A od té doby jsme společně 3x denně seděli bez pohnutí a skenovali tělo neustále dokola. Zbytek meditací během dne jsme také skenovali tělo pořád dokola, ale mohli jsme se u toho volně hýbat dle potřeby (v rámci sedu, samozřejmě).
V areálu je malý lesík, ve kterém je možné se o polední pauze procházet. Musím říct, že pohled na 40 lidí zabalených v kapucách chodících dokola v malém lesíku působil opravdu zvláštně. Kurz vytvoří úplně specifické podmínky, díky nimž je možné se opravdu ponořit do sebe, tak jak to v běžném provozu nejde. A to vytvoří trochu zvláštní prostředí. Musím, ale říct, že jsem se celou dobu cítila opravdu bezpečně. Celý kurz je postavený pro vás, tak abyste si z toho odnesli maximum. Zároveň vás ale nikdo nevodí za ručičku a veškerá odpovědnost je na vás.
Co se týká jídla, jsou jen snídaně a obědy. Vše vegetariánské, ale bohaté a chuťově jednoduché. Odpoledne je ještě teplá zázvorová voda a kousek ovoce pro nové studenty (ti, co absolvují první kurz). K dispozici byl celý den teplý čaj nebo káva. Já jsem si odpolední vodu obohacovala o sojové mléko, abych do sebe dostala nějaké kalorie navíc. Jeden ze strachů jsem totiž měla právě z hladu. Ukázalo se, že zbytečně. Tělo se krásně adaptovalo a hlad jsem neměla ani jednou. Mnohem více mě trápil chlad. Přeci jen kurz probíhal na konci prosince a s topením se dost šetřilo. Na pokojích bylo kolem 18 stupňů a když vezmete v potaz, že celý den jen sedíte je to nic moc.
Naštěstí jsem s sebou měla dostatek teplého oblečení a opravdu jsem vše využila. Měla jsem teplé tepláky, pod ně legíny, několik vrstev triček a mikin a samozřejmě deky. Během meditací se člověk může docela potit v závislosti na procesech, které se dějí, takže je dobré mít dost oblečení na převlečení i během dne. Je k dispozici prací prášek, ale perete si v umyvadle na pokoji. Další nepostradatelnou věcí byly termosky. Jedna menší, kterou jsem doplňovala během dne a jedna velká, kterou jsem si plnila zázvorovou vodou na ráno, abych tělu trochu ulehčila to brzké vstávání.
Bylo to dlouhé. Hodně. Složení krému na ruce, který jsem měla sebou, jsem znala nazpaměť. Největší událost byla, když jsem během dne viděla proběhnout po areálu kočku. Brutální kontrast pro mysl, která je zvyklá na konzumní zrychlený svět. Každý den měl, ale svůj příběh. Opravdu to bylo, jako operace mysli. Za celou dobu jsem si nemyslela, že to vzdám, ale mnohokrát jsem si přála, aby už to skončilo. Mysl bojovala. Ale nakonec se oddělila. A zůstalo jen pozorování. Pozorování jak pocity přicházejí a odcházejí. Není potřeba na ně reagovat. Jen být. Všechno je najednou klidné a smířlivé. Tolik věcí najednou nedává smysl a naopak všechno najednou smysl dává. Velké zpomalení.
Poslední den je věnován meditaci soucitu. Pozornost se obrací zase pomalu ven.
Potom končí i ušlechtilé ticho a může se začít zase normálně mluvit. Tenhle přechod byl překvapivě těžký. Trvalo mi ještě několik hodin, než jsem s někým poprvé promluvila. Nakonec se navíc otevře stěna v jídelně a na některých místech už se můžou střetávat muži i ženy. Pořád jsme, ale neměli přístup k našim osobním věcem. Byli jsme nejdřív v tomhle malém vipassana světě, který sloužil jako pomalý přechod do normálu. A i tak to tedy byl dost šok. Pořád se, ale meditovalo. A musím říct, že tyhle poslední meditace byly nejtěžší. Když už jste zase venku, tak vracet se dovnitř potom, co jste tam strávili několik dní, není snadné.
Ráno 31. jsme na snídani dostali své věci a telefony. První telefonát domů. Neuvěřitelně hřejivý pocit. Potom už nás čekal úklid pokojů a dobrovolníci šli uklízet společné prostory.
Tady jsem vlastně nevěděla, co se stalo. Cítila jsem, že tohle budu integrovat dlouho. Šlo to hluboko a k podstatě. Bezprostředně po kurzu jsem si říkala, že bych to nikomu nedoporučila, že pro tohle se musí každý rozhodnout sám z vlastní vůle a iniciativy. Upřímně teď je můj postoj takový k úplně všemu.
Ten kurz je postavený opravdu dobře. Není tam, ale kladen důraz na individuální přístup, vychází ze starého učení, z tradice. A proto si každý opravdu nese odpovědnost sám za sebe.
Kurz je úplně zdarma. Nehradí se ani ubytování ani jídlo. Můžete přispět libovolnou částkou a tím zaplatit místo dalším budoucím účastníkům. Protože vaše ubytování a jídlo už zaplatil někdo před vámi. Náklady na jednu osobu jsou něco kolem 3 500,- za celý kurz. Nikdo po vás peníze, ale opravdu nechce – po skončení ušlechtilého ticha je v jídelně stoleček, u kterého můžete přispět, pokud chcete.
Na konci také dostáváte instrukce, jak postupovat dál. Meditovat 1hodinu 2x denně. Upřímně jsem k meditaci dlouhé měsíce po příjezdu měla odpor. Na druhou stranu nejsem člověk, který si potřebuje ukotvovat věci dlouhým opakováním. Zkušenost zůstat s příjemnými i nepříjemnými pocity bez nutnosti na ně reagovat se mi zapsala hluboko do těla. A je to rozhodně jedna ze zkušeností, za kterou jsem velmi vděčná.
Ještě bych ráda zmínila, že pro mě byl důležitý návrat do normálu. Jsem zvyklá se o sebe starat a tak jsem věděla, že až se budu vracet do běžného života, bude to pro mě křehké období. A tak jsem v autě na cestu zpátky měla připravené jídlo, na cestu jsem si vzala teplý čaj, měla jsem stažené podcasty a to nejdůležitější své nejbližší jsem poprosila o zprávy. Věděla jsem, že až se vrátím, budu potřebovat cítit, že tu pro mě někdo je. No a tak jsem zhruba 4 hodiny z těch 7 poslouchala hlasové zprávy z domova. To byl ten nejkrásnější návrat, jaký jsem mohla dostat. A musím říct, že oproti cestě tam, kdy mě bolel celý člověk, tak cesta zátky byla pohádka – měkká vyhřátá sedačka auta. A tím můj vipassana pobyt skončil a až do teď cítím, jak ta zkušenost v mém těle pracuje.
Nevím, pro koho je tenhle kurz vhodný. Vím jen, že pro mě měl smysl ve chvíli, kdy jsem k němu dozrála. A že pokud se pro něj někdo rozhoduje, stojí za to naslouchat nejen zvědavosti, ale i svým hranicím.
Přikládám odkazy pro více informací o vipassaně.
Vipassana v České republice a na Slovensku
