By 
Na druhý svátek vánoční jsme s Kessie navštívili oddělení sociálních lůžek Fakultní nemocnice v Plzni. Nápad navštívit se psem o Vánocích pacienty, kteří musí svátky trávit v nemocnici bez svých blízkých, vznikl pár dní před Štědrým dnem. Když jsem v posledním týdnu před Vánoci jela domů ze zkoušky, která byla ten týden už třetí, kterou jsem neudělala. Místo aby na mě padla vánoční nálada, tak se mě zmocňovala spíše deprese. A byla to právě Kessie, která mě před ní zachránila, když mě vítala při příchodu domů. A proč jen mě? Třeba by se našel ještě někdo, koho by její věčně veselý pohled potěšil.
Napsala jsem tedy email Fakultní nemocnici v Plzni, že pokud mají zájem, můžeme s Kessie během svátků přijít na canisterapii. Za pár hodin zvonil telefon z nemocnice už přímo ze Sociálních lůžek. S paní jsme se domluvili, že s Kessie přijdeme na 26. prosince.
V jednu hodinu odpoledne jsme dorazili do nemocnice a na druhý pokus i na správné oddělení. Přivítaly nás sestřičky, které mi daly potřebné informace. Pokoje jsem chtěla brát postupně bez přeskakování, abych pak omylem nějaký nevynechala. Jenom že, když jsme vešli do prvního pokoje, bylo jasné, že tak to nepůjde, protože 26. prosince po v jednu hodinu odpoledne se naše canisterapie kryje s prezidentským proslovem. Naštěstí ne všichni pacienti byli na proslov zvědaví a tak jsme mohli začít s nimi.
Hned první paní, kterou jsme navštívili na pokoji, byla potvrzením toho, že jsme na správném místě. Když jsme do pokoje vešli paní, neměla zrovna veselou vánoční náladu a dala nám to hned při pozdravu najevo. Nejdřív to vypadalo, že o psa nebude mít vůbec zájem (slova huš běž pryč, huš huš, něco naznačovala), ale po pár minutách se situace obrátila. Když jsme odcházeli, paní se usmívala a přátelsky se s námi loučila. Jinde nás zas vítali hned a někde o psí návštěvu opravdu zájem neměli.
Canisterapie ve většině případů probíhala, tak že jsme přišli na pokoj, já jsem představila sebe a psa a zeptala jsem se, zda o návštěvu stojí. Pokud ne šli jsme dál, případně jsem se zeptala dalšího pacienta na pokoji. Pokud ano, vzala jsem Kessie do náruče aby si ji mohl pacient pohladit, a když jsem viděla zájem, nabídla jsem mu, že ji můžu uložit k němu do postele. Když s tím souhlasil, dala jsem mu do postele naše prostěradlo, na které jsem položila psa. Kessie si lehla a nechala se hladit a mazlit. U toho většinou začal každý vzpomínat a vyprávět. Pokud psa do postele nechtěl, posadila jsem Kessie, tak aby na ní dosáhl a mohl ji hladit případně krmit pamlsky.
Na oddělení přes Vánoce zůstalo asi 15 pacientů, zájem o canisterapii měla přibližně polovina. Každému jsme se věnovali individuálně. Čas strávený s každým pacientem byl také individuální, záviselo to na mnoho faktorech, někteří byli hodně unavení, tak zde jsme se zdrželi kratší dobu. Jinak jsem se snažila každému věnovat alespoň 15 minut. Někde jsme se ale zdrželi i půl hodiny. Každopádně všichni pacienti, od kterých jsme odcházeli, nám děkovali za návštěvu a vyzařovala z nich upřímná radost.
Kristýna Lányová, fyzioterapeutka
