By Kraniosakrální terapie mě každý den učí, jak blízko sebe mohou existovat křehkost a síla. Ne jako protiklady, ale jako dvě strany téže zkušenosti. Jako dech – nádech a výdech. Jako ticho, ve kterém zároveň něco doznívá i rodí.
Na lehátku mi často leží lidé, kteří „to všechno zvládají“. Vypadají klidně, mluví racionálně. Ale tělo má jiný jazyk. Tělo ukazuje drobné napětí, nepostřehnutelný třes, zavřený dech. A v tom okamžiku si vždy znovu uvědomím, jak hluboce se v nás usazuje každodenní úsilí – být v pohodě, být funkční, být silný.
Ale právě ve chvíli, kdy si tělo dovolí povolit, když se pod mýma rukama poprvé jemně rozechvěje, když klient/ka poprvé vydechne „nevím, co se to děje, ale je to v pořádku“, se objeví síla, která nemá nic společného s výkonností. Je to síla života. Tichá, hluboká, pravdivá.
Kraniosakrální práce mě naučila, že křehkost není slabost. Je to moment, kdy se přestáváme držet a dovolíme si být. A právě v tom se začíná dít skutečná změna. Ne rychlá, ne na povel – ale doopravdy a vytrvale.
Naučila mě vážit si těla, které „ještě nemůže“, které „se bojí“, které „nevydrží dlouho ležet“, které „neví, co potřebuje“. Protože v té chvíli se člověk nehrne do výkonu, ale přichází blíž k sobě. A to je ten nejstatečnější krok.
A nakonec mě kranio naučilo i to, že síla není to, co se dere ven. Síla je schopnost zůstat v sobě, když se něco otřese. Schopnost zůstat přítomný i v tichu, které bolí. Důvěřovat tomu, že tělo ví – a že nemusím nic opravovat, jen naslouchat.
Děkuji za tyto zkušenosti
Kristýna Lányová, fyzioterapeutka
Plzeň
